Cesta po Indii 1999 - Náš příběh
6.listopadu 1999 - sobota, den dvanáctý
Pohled z Meherangarh Fort na modrý Jodhpur  
Po snídani v hotelu (ta obsluha je opravdu natvrdlá - účet o 5 položkách počítali s pomocí kalkulačky skoro 30 min. - hrůza) vyrážíme do města na prohlídku Meherangarh Fort (vstupné 50 Rs + 50 Rs za foťák). Zde opět potkáváme holku ze Švýcarska, kterou jsme potkali již v Bikaneru. Z pevnosti, která je na kopci je krásný pohled na modrý Jodhpur. Po prohlídce pevnosti jdeme navštívit Jaswant Thanda (10 Rs) - památník maharadži a do místního muzea. Následuje prohlídka Clock Tower, tržiště a okolních ulic (první hodiny ve městě co jsem od Delhi viděl..). Zde zjistíte, že dole zas tak moc Jodhpur modrý není. Do Umaind Bhawan Palace se nám moc nechce a tak zůstáváme zde dole ve městě. Zde chce Rameš, aby jsme se sami vrátili do hotelu rikšou (docela začíná být dost drzý), ale Petr ho donutí přijet na určitou hodinu.Navečer nás naloží a odveze zpět do hotelu. Po večeři jsme pozváni k Ramešovi do jeho hotelu na pivo (0,7 litru - Kingfisher) a já na limo. Jsou zde také jeho kámoši kolegové řidiči, co vezou jiné turisty.Jeden z nich je docela hodně opilí a otravuje lidi, které veze (2 mladí manželé z Dánska). Chce, aby si k nám přisedli, ale oni ho za to pěkně seřvou a tak se někam pěkně rychle uklidí - máme z toho srandu... Asi po 22:30 h. se vracíme do hotelu a jdeme spát.Stále probíhají oslavy Diwali ...
7.listopadu 1999 - neděle, den třináctý
 Jain chrám v Ranakpuru  
Běžná ulice nejen v Udaipuru
Po snídani odjíždíme směr Udaipur.Cestou zastavujeme v Ranakpuru na prohlídku jedno z největších a důležitých Jain chrámu v Indii. Je to opravdu pěkný kamenný chrám uprostřed hor (vstup zdarma, případně foťák 20 Rs). Cestou se kompletně změnil ráz krajiny, začínají strmé hory a je zde také více zeleně. Asi v 15:00 h. přijíždíme do Udaipuru. Hotel (Ram Pratap Palace), ve kterém jsme měli bydlet je již plný, tak končíme v nedalekém Ranni Palace, který je o dost hodně horší a ani tu nevaří.Na jídlo jdeme do hotelu, kde jsme měli bydlet, ale je nic moc.Kousek od hotelu nám na ulici dává jeden chlápek navštívenku do své restaurace a my jdeme dál do centra města, kde se na nás nalepí jeden Ind a chce nám představit svého bratra. Je tak vytrvalý, že nakonec jdeme s ním - máme to stejně při cestě. Přijímáme pozvání do menšího krámku s oblečením, kde si jeho bratr s námi chce jen pohovořit.Jeho bratr je z nejvyšší kasty a dělal model pro Armaniho v Miláně a Paříži. Také nám ukazuje svoje fotografie ze známých modních časopisů kde je vyfocený (fotomontáž to opravdu nebyla..). Obchod ve kterém jsme vlastní a tak nám nabízí, že nám do zítra ušijí úplně přesně stejné modely jako má Armani - ukazuje některé a opravdu jsou to dobré kopie. Odmítáme a loučíme se s ním. Dále pokračujeme v cestě a Honza si kupuje v jednom obchodě, kterých tu je opravdu hodně, 2 obrázky (slona a velblouda) namalované na papíře. Město je pěkně vyzdobené a osvětlené, protože stále probíhají oslavy Diwali - snad před každým domem ve městě je uplácaný bůh z kravského lejna, všude je živo, krámky jsou otevřené, okolo všichni odpalují petardy, Indové jsou slavnostně oblečeni a chodí do chrámů.Snad jedinou výhodou Diwali je, že tu v centru nesmí jezdit žádné rikši, motorky a jiné zdroje smogu. Jsou tu také pěkné mladé Indky, které po nás chtějí mince z naší země. Za chvíli se vracíme zpět do hotelu, kde následuje spánek.
8.listopadu 1999 - pondělí, den čtrnáctý
Bůh uplácaný z pravého kravského lejna...  
Část zahrady v Saheliyon ki Bari
Na snídani jdeme do restauraci (El - Parador), kterou vede Nepálec (jídlo je dobré, pouští nám normální hudbu a je přátelský).Jedeme na prohlídku Saheliyon ki Bari (2 Rs), kde také zjišťujeme, že je hodně památek zavřených, protože maharádža vyhlásil 4 denní smutek - jeho manželka před 2 dni zemřela. Rameš nás odváží do cestovky, kde nám dávají lístky na vlak do Ahmedabadu (jsme na waiting listu a my zatím netušíme co to je, ale všichni tvrdí, že pojedeme..). Zastavíme se v jednom z větších obchůdků, kde malují a prodávají namalované obrázky na dřevě, hedvábí, kameni atp. Zde nám předvádějí různé techniky a způsoby malby (maluje tu také nějaká bílá holka) - nic si nekupujeme. Potom dáváme sbohem Ramešovi (konečně sami..). Cestou na oběd (k Nepálci) si zamluvíme hotel Raj Palace na zítra a majitel nás upozorňuje, po tom, co mu říkáme odkud jsme, že tu zrovna v hotelu sedí u internetu nějaká holka z Čech. Tak poznáváme prvního Čecha během naší cesty a to Kateřinu Proškovou, která je z Loun a je na cestě kolem světa s nějakým klukem z Anglie.Největší vtip je v tom, že Petr je také z Loun a Kateřina s jeho sestrou chodila do stejné školy - opravdu náhoda, ať mi nikdo neříká, že svět není malý.Bude tu také několik dní jako my a tak se domluvíme, že se později sejdeme. Po obědě jdeme na prohlídku City Palace (zde je otevřeno) a Jagdish chrámu. U City Palace potkáváme dalšího Čecha z Brna (není té náhody trochu moc - během jednoho dne potkat tolik domorodců z Čech ?).Trochu se s ním bavíme a dovíme se, že do Indie jel pozemní cestou a cestuje sám. Vyměníme si několik krátkých tipů, historek z Indie a loučíme se. Navečer uděláme pěší procházku okolo jezera (Fateh Sagar), kde mimo jiné pozorujeme, jak se zde koupou vodní buvoli.Cestou nalezneme malou želvu, která přechází ulici a tak jí dáváme blíže k vodě, aby ji nic nepřejelo. Vracíme se až za tmy do hotelu. Konečne trochu ticha, dnes již totiž doznívají poslední hlučné akce z oslavy Diwali. ...
9.listopadu 1999 - úterý, den patnáctý
Místní dítě z jedné navštívených vesnic  
Náš cíl výletu na kole -Bari Lake
Na snídani jdeme opět do restaurace El - Parador, opouštíme hotel a ubytováváme se v hotelu Raj Palace za 150 Rs osoba - pěkný a čistý hotel. Před hotelem si půjčujeme kola za 20 Rs. na den a vyrážíme do indických ulic směrem na nádraží (to je teda umění sledovat ten provoz a nenabourat... ). Cíba zde kupuje jizdní řád (expresy a zrychlené vlaky) celé železnice v Indii (investice 20 Rs. se opravdu později vyplatila).Snažíme si "zabookovat" listky na vlak z Bombaye do Goa, bohužel marně - všechny třídy (snad kromě třetí) jsou plné až do poloviny prosince a ani ohánění se tím, že mají být nějaké lísty pro turisty nepomáhá. Protože nám vadí hlavně ten smog a chaos v ulicích města, vydáváme se pryč za město a to podle mapy, kterou nám dali v půjčovně kol.Nejdříve jsme si určili za cíl nějakou památku, ale někde jsme špatně odbočili.. Pružně měníme cíl na jezero Bari Lake.Po projetí několika malých vesnic a za asistence místních domorodců se dostáváme k jezeru (nádrži), kde si na chvilku odpočineme (to byl teda nápad jezdit na takových křápech a za největšího vedra...). Rozhodneme se pokračovat dále podél Bari Lake (zde se koupají nahé místí ženy a mávají na nás- jiný kraj, jiný ..) s tím, že dojedeme do Udaipuru jinou cestou. Asi po 4 km jízdy z kopce se v první vesnici dozvíme, že Udaipur je opačným směrem (na mapě to, ale vypadalo úplně jinak ...) a tak se vracíme zpět k Bari Lake. Odtud vyrážíme opět jinou cestou než jsme přijeli a po 16:00 se vracíme zpět na hotel. Na hotelu čekáme (odpočíváme) do 17:00 h. až začnou vařit a při tom pozorujeme, jak zde po palmách lezou opice a okusují listí. Objeví se zde také jeden Ind, který má obarvené vlasy a vousy na zrzavo (to je tady docela móda) a vypadá jak nějaký skřítek z pohádky.Po veřeři následuje procházka po městě a pak spánek..
10.listopadu 1999 - středa, den šestnáctý
Věděli jste kde vám perou ? Nehru Park  na jezeru Fateh Sagar  
Udaipur
Snídani si dávám v hotelu a pak rozhodneme se, že dnes uděláme výlet k Monsoon Palace na kopci nad městem. Nejdříve si jdeme koupit levné mandarinky a nějaké sušenky do našeho oblíbeného obchůdku, kde si také bereme rikšu.Rikšák tvrdí, že nás všechny vyveze nahoru k paláci, ale pro jistotu si jede nafouknout pneumatiky u rikši.Dole pod kopcem u brány po nás chtějí vstupné 40 Rs za osobu a 15 Rs za rikšu.Výjezd do kopce začíná slibně, ale asi v polovině kopce se rikša začne vařit, z motoru jde dým a tak nám nezbývá nic jiného než pokračovat dále do kopce po svých.V předpoledním horku se vyhrabeme na vrchol. Palác je zavřený a chátrá (má ho ve správě vláda ...), ale nám to nevadí, protože je odtud pěkný pohled na okolí.Občas jsem přijedou Indové na výlet, udělají fotky, podívají se dolů na město a odjedou hned zase zpátky.Někteří nám nabídnou, jestli nechceme jet s nimi dolů.My se zde zdržujeme delší dobu a mimo jiné pozorujeme místní Indky jak pracují (kopou hlínu a pak jí na hlavách odnášení hodit dolů z kopce), dále okolní krajinu a opice, kterým jsme dali nějakou tu mandarinku.Ve 13:00 h. začínáme sestup z vrcholu. Až dole na okraji města si bereme rikšu a jedeme na pozdní oběd k Nepálci, kde si také povídáme s nějakým docela inteligentním Indem, který dělá pro místního mobilního operátora MBA.Také jsem tu je nějaký kluk s holkou z Norska, kteří jsou také na cestě okolo světa.Vrátíme se do hotelu a potom si Honza dojde vyměnit peníze na rupky. Po chvilce se jdeme projít po ulicích Udaipuru, kde cestou nazpátek do hotelu potkáváme Kateřinu (společně s přítelem Nikem) a dohodneme se s ní na zítřejší dopoledne.
11.listopadu 1999 - čtvrtek , den sedmnáctý
Na rozloučenou společné foto s Kateřinou  
Dnes je poslední den v Udaipuru nejen náš, ale i Kateřiny (dnes odjíždí směr Jaipur, Delhi, Agra a pak zpět do Bombaye kde 5.12. odlítají do Singapuru). Po snídani si zbalíme věci, necháme si batohy v recepci hotelu a jdeme se společne s Kateřinou a Nikem projít po měste.Společně také zajdeme na oběd k Nepálci.Zbytek volného času do 16:00, kdy máme opět sraz Kateřinou, která chce předat Petrovi dopis pro někoho z Loun (moc nevěří místní poště), strávíme procházením a nakupováním dárků po místních obchodech.Co jiného se dá v Udaipuru koupit než malované obrázky na dřevě či hedvábí.Kupuji si po dlouhém smlouvání namalovaného slona na dřevě + ještě 2 menší obrázky slonů opět na dřevě (opravdu kvalitní a jemná práce ). Cestou nazpátek do hotelu si koupíme věci na cestu do vlaku (hlavně vodu, mandarinky a sušenky).V hotelu nám majitel nabízí možnost se osprchovat a tak podobně - hotel doporučuji. V 16:10 h. předává Petrovi Kateřina dopis a tak se s ní pomalu loučíme, protože vlak jí jede o hodinu dříve než nám. Lístky na vlak již měla zajištěné na celou cestu od nějaké cestovky v Anglii, ale teď by chtěla změnit cestu a podívat se také do Jaisalmeru (po tom co jsme jí o něm vyprávěli ). V 17:00 h. odjíždíme rikšami na nádraží, kde zjišťujeme, že nevíme kde budeme sedět ve vlaku.Ve vlaku, který stojí na nástupišti potkáváme ještě Kateřinu a ta nám doporučuje prohlédnou všechny seznamy cestujících.Na žádném seznamu zde nejsme uvedeni a tak se Petr s Cíbou jdou zeptat nějakého úředníka jak to tedy s námi je. On nám říká, že jsme doposud na waiting listu a máme stále čekat na nástupišti a nenastupovat.Jinak si nás více nevšímá (asi chce nějaké prachy..). Vlak přijíždí asi s 30 min. zpožděním a po chvilce netrpělivého čekání nás nějaký úředník se seznamy cestujících v ruce pouští do vlaku, kde nám přidělí jedno celé zavíratelné kupé pro čtyři (vagón je spací 2 třída s AC). Průvodčí si řekne o 200 Rs za to, že nám umožnil jízdu ve vlaku, ale tomu se bráníme.Po několika minutách dohadování ustupujeme a dáváme mu dohromady jen 100 Rs s tím, že jsme studenti a peníze nemáme. Spokojeně odchází a my můžeme jít spát, protože venku stejně není nic vidět...
12.listopadu 1999 - pátek , den osmnáctý
Tak trochu přeplněná příměstská doprava v Bombay  
Sem si můžete jít stěžovat - ředitelství železnice v Bombay
V 04:15 h. nás probudí zabušení na dveře a za 15 min. končíme jízdu na nádraží v Ahmedabadu.Nádraží je spoře osvětlené, všude na nástupištích se válí balíky, pytle a bedny.Je zde spousta různorodých Indů např. nosiči zavazadel (zde vypadají jako žebráci), matky s dětmi, ale hlavně spící lidé na zemi atd. Původně jsme zde chtěli zůstat, ale každý z nás se těší již na koupání v moři. Rozhodneme se pokračovat v cestě také po tom co zjistíme, že zde stojí vlak, který odjíždí již za 15 min. do Bombay.Jdeme si k pokladnám koupit lístek, ale jsou zde tak velké fronty, že přijímáme nabídku jednoho Inda na nákup lísků pro nás.Doběhne někam dozadu za pokladny na přepážku a ani ne za 2 min. nám přinese lístky a chce za ně o dost více než normálně stojí. Nakonec to přijímáme a zaplatíme o 300 Rs více než normálně stojí (468 Rs - 2.třída). V 05:05 h. vlak odjíždí a je již docela plný, ale zatím sedíme. Po 2 h. však musíme opustit svá místa, protože je mají zaplaceny nějací Indové a zbytek cesty (6 hodin) musíme stát nebo posedávat v uličce - úplně všude je narváno. Cesta je opravdu strašná a to hlavně z důvodu, že se zde každých 5min. prodírá nějaký prodavač s jídlem (stejně nechápu jak si někdo může dát nějaká semínka s cibulí a rajčatem zabalené do kornoutu z novin, které nakonec zamíchá prstem prodavač... fuj). O jídlo a pití tu nouze teda nebyla, ale také tu nebyla nouze o různé typy žebráků (mnohokrát bez nohy či ruky) nebo prodavače s různými krámy, kteří nastupovali na všech stanicích, kde jsme zastavili.Jinak s Indy bylo veselo, hlavně když naskakovali do již rozjetého vlaku t.j. vždy na poslední chvíli (to snad dělají v celé Indi .. nechápu co je to za sport).V předposlední stanici před Centrálním nádražím vystupuje asi polovina lidí z vlaku a my již můžeme v klidu pozorovat předměstí Bombaye (špína, odpadky, slumy se střídají s moderními luxusními budovami, všude je čilý ruch;). Po tom co uvidíme jak jsou narvaný příměstské vlaky, tak víme, že je asi používat nebudeme. V 12:45 h. přijíždíme na Centrální nádraží kde vlak končí, ale jede hned nazpátek.Zde máme možnost vidět jak lidé "nastupují" do 3.třídy - ve frontě za kordonem zábradlím a silným policejním dohledem s bambusovými holemi se tlačí, mačká, hádá více jak 200 Indů a policajti je pouštějí po malých skupinkách do vlaku (jako když nastupuje dobytek, snad horší..).Na nástupišti nás odchytne taxikář a nabízí nám cestu do centra za 300 Rs, to nebereme.Po chvilce dohadování s jinými taxikáři před nádržím jedeme za 150 Rs bez taxametru a necháváme se vysadit u Air France, protože chceme osobně rekonfirmovat letenky na zpáteční let. Po chvilce čekání (měli polední pauzu) je vše vyřízeno a tak jdeme na oběd do Pizzerie.Centrum Bombaye je ůplně něco jiného - vypadá skvěle, všude relativě čisto - jak nějaké město z Evropy (později uvidíme, že Bombay není zase tak svělá, čistá a evropská, ale to až na konci naší cesty). Cestou po městě se Cíba zastaví ve vládní cestovce (u Churchgate nádrží), kde dostane seznam hotelů s doporučením na některé a mapu Bombaye. Rozhodneme se zde nezůstávat přes noc, ale pokračovat dále v cestě k moři.Místo odkud odjíždějí autobusy (u Metro Cinema) za chvílí najdeme, ale na místě se dozvíme, že všechny autobusy do Goa jsou pro dnešní den plné, snad kromě nějakých lůžkových (je konec týdne a všichni prý jedou do Goy na nějaký svátek a také je dost pozdě odpoledne).Po tom co zde pobíháme od jednoho autobusu k druhému nám nějaký chlápek nabídne 4 místa u něho v autě (pro znalce indických aut je to TATA SUMO) za 4x400 Rs.Dohromady s řidičem má být v autě 11 lidí,ale to se nám nelíbí a tak se dohodneme, že si zaplatíme (4x600 Rs) za více míst v autě, které neobsadíme. Zde nastává "malý" problém a to, že tyto místa již prodal někomu dříve (za 500 Rs). Většina souhlasí se změnou, kromě jednoho Inda s manželkou.Ten trvá na svých místech a nechce ustoupit a my také ne. Po velké bitce (naštěstí jen slovní), kterou sleduje více jak 20 dalších Indů a několik cizinců, začne naštvaný Ind blokovat auto, aby nemohlo odjet. Majitel auta se nejen s námi domluví, že jako na oko cestu do Goa zruší a tak vrátí všem peníze nazpátek. Za 45 min. se majitel vrátí a nakládá nás společně se 4 Indy do auta a odjíždíme. Dva z Indů nás opuštějí u jedné cestovky na okraji Bombaye.Než jsme se dostali na okraj města tak jsme, 2x projížděli nějakými cestami určené pro V.I.P lidi a to tím způsobem, že si řidič na přední sklo auta dal ceduli s nápisem POLICE a při kontrole u závor říkal nějaké magické slovíčko - vždy nás policajti pustili (na prostě Indie .. ). U cestovek se snaží ještě sehnat nějaký další lidi, jestli nechtějí jet s námi, ale nikoho již nesežene... a tak ve 20:00 h. vyrážíme směr Goa. Před půlnocí se někde zastavíme na jídlo a pomalu jistě začíná naše "jízda smrti" ...
13.listopadu 1999 - sobota , den devatenáctý
Hotel Hacienda se nám stal na dlouhou dobu naším domovem Pláž v Calangute & Baga  
Někdo z nás občas na chvilku usne, ale jak jedeme úzkými silnicemi mezi lesy a skálami, které se klikatí na úbočích strmých svahů, tak se moc spát nedá. A teď nastává pro nás scéna jak z nějakého hororu: Když jsme sjížděli dolů z kopce klikatící se silnicí, okolo všude naprostá tma, tak nás zezadu ozáří silné světlo a na to nás v zatáčce předjede starý kymácející se TATAbus (vzadu nijak osvětlený) - vypadalo to jak nějaký přízrak.Projel kolem nás a brzy zmizel ve tmě, ale to nějak vyvedlo z míry našeho řidiče a ten na to reaguje zvýšením rychlosti a v přístím vstoupání autobus v nepřehledné zatáčce předjede (vedle nás sráz do hlubin - hrůza..). Za několik minut se předhozí situace opakuje a okolo nás se opět přežene temný TATAbus a v zatáčce se zakymácí tak, že se skoro převrátí.Tato situace se opakuje ještě několikrát do té doby než tyto "závody" skončí odstoupením z naší strany po tom, co sjedeme ze silnice (naštěstí tam nebyl sráz..) a rozbitím levého předního světla.Konečně si to ten blbec uvědomil a pomalu dojede k nejbližší pumpě, kde zastavujeme opravit světlo.U pumpy je restaurace, okolo parkují náklaďáky a autobusy, včetně toho s kterým řidič závodil.Zde světlo řidič opraví a najímá si nějakého cizího chlápka jako řidiče. Pokračujeme dál v cestě za úplné mlhy, kdy již opravdu není vidět ani na krok (proto jsme skoro 2x narazili do stromu...). Po rozednění vidíme v dokonalé kráse úplně jinou krajinou (všude palmy).Ještě před hranicemi do Goa vyklopíme jednoho Inda (obchodník s tabákem z Bombaye).Po přejetí hranic, kde nás kontrolují policajti se rozhodneme, že chceme jet do Calangute. Řidič nám říká, že nás za 200 Rs zaveze kam chceme, ale my mu připomímáme, že již v Bombay nám slíbil odvést nás tam kam budeme chtít - dělá jako nic. Druhého Inda vyklopíme v Mapuse na náměstí, kde hned jak zastavíme, tak se začnou okolo nás rojit taxikáři.Po té, co jim řekneme, že chceme jet do Calangute, tak nabízí cestu za 70 Rs. Řidič nakonec řekne, že nás tam odveze (asi se domnívá, že dostane za nás provizi v hotelu).Jeho naděje na to získat z nás další peníze umírá po tom co nás vysadí u jednoho hotelu a my ten hotel odmítáme, bereme bágly a mizíme na pláži .. Po chvilce k nám začnou chodit Indové a nabízejí ubytování. Jdu si s Cíbou prohlédnout několik hotelů, ale žádný se nám nelíbí a tak jdeme zatím společně na oběd (kluci si dávají hovězí steak s hranolkami, já zeleninové nudle).Prohlédneme si ještě jeden hotel a také se zastavíme v Sea View Cottage, kde bydleli borci z internetu (je zde plno,ale majitelka nám nabízí možnost ubytování od zítra), ale nakonec končíme v Hacienda Hotelu (dohodnutá cena za 175 Rs na noc za osobu).V Indii je zcela normální, že vám při dotazu na nějaký hotel tvrdí, že je hotel plný, již neexistuje nebo je opačným směrem než jdete .... (nikomu a nikdy nevěřit nebo odpovědi zprůměrovat).Po očistě se jdeme podívat po okolí a k moři na pláž. Dnes, pro nás tak hrůzostrašné cestě, jdeme brzo spát ..
14.listopadu 1999 - neděle , den dvacátý
Ulice v Baga  
Snídani si dáváme v hotelu (4 toasty, máslo a džem 15 Rs. + konvice čaje 25 Rs.) a chvíli se dohadujeme jestli se půjdeme ubytovat do Sea View Cottage (za 150 Rs. na noc za osobu) nebo zda zůstanenem.Nakonec tu zůstáváme a Cíba dohodne cenu 150 Rs. na noc za osobu. Jdeme se slunit a koupat k moři, kde si kluci berou lehátka a slunečník na celý den. Oběd si dáváme přímo na pláži (někdo rybu na česneku s hranolkama a já čínské nudle). Sluníčko pěkně připaluje až je skoro nesnesitelné.Ještě, že zde chodí holky co prodávají ovoce (některé jsou velmi půvabné ..) a od nich si kupujeme papayu, ananas, kokosový ořech ..atp. ( za 50 Rs. jsem si koupil 2x větší ananas, 1 x větší papayu a 3 menší banány - no nekup to, když je to tak levné a vitamíny potřebujeme ). Navečer pozorujeme západ slunce nad Arabským mořem .... Večeři si dáváme v hotelu (velice tu dobře vaří - roastbeef s hranolkami za 50 Rs. co si dal Petr byl obzvláště dobrý a stal se zde později naším oblíbeným jídlem ...). Večer zjišťuji, že jsem se docela spálil, ačkoliv jsem se mazal krémem na opalování (asi 6 faktor na zdejší slunce nestačil...). Na pláži je u jednoho z baru nějaká větší párty a hudba pěkně vyhrává...
15.listopadu 1999 - pondělí, den dvacátý první
Loď  používaná k výletu za delfínami  
Snídaně je v hotelu a pak následuje procházka po okolí, kde si cestou vyměníme šeky na peníze. Hledáme nějakou cestovku, která by nám zajistila lístky na vlak do Keraly - v cestovce Voyages si je objednáváme. Po obědě v našem hotelu (samozřejmě roastbeef a chips ) si každý z nás dělá co chce. Honza s Cíbou se jsou do města podívat se do pouličních krámků a zjistit odkud jezdí bus do Panaji, já jdu do města a pak se koupat, co dělal Petr už ani nevím ... Jinak v obchodě People Tree mají skvělý trička. Následuje společná věčeře na hotelu. Zkrátka, dnešní den byl opět odpočinkovým ...
16.listopadu 1999 - úterý, den dvacátý druhý
 Se Cathedral  Autobusové nádraží v Panaji  
Konec pláže u  Fort Aguada
Po snídani v hotelu (opravdu tu paní domu a její dcery skvěle vaří např. takový banánový pancake ...) odjíždíme v 8.00 h. z Calangute Market do Panji (autobus ovládají tři lidé - řidič a 2x průvodčí s píšťalkou, kterou dávají signály řidiči typu: stůj, můžeš couvat..). Po tom co uběhlo 10 min. od nastoupení, tak nás každého zkasírují o 10 Rs. a bus se začíná pěkně zaplňovat až je narvaný k prasknutí. Vystupujeme v Panji na autobusovém nádraží a přestupujeme na autobus do Old Goa (4 Rs.) - průvodčí řvou: "OldGoaOldGoaOldGoaOldGoa", takže se nemůže stát, že bychom nastoupili do jiného autobusu.V Old Goa si prohlédneme: Se Cathedral , Basilica of Bom Jesus, Church of St Cajetan, St Augustine Ruins a další památky včetně přívozu. Kostely jsou celkem dobře zachovalé a jsou opravovány.Kolem je pořádek a čisto - většinou okolo nich stále někdo uklízí. Do kostelů se také chodí dívat hodně Indů, ale jsou docela až moc hluční... Cestou od přívozu si kupujeme banány a jdeme na zastávku autobusu, kde asi 1 min. čekáme než u nás zastaví taxi a řidič nabízí cestu do Panji za neuvěřitelných 150 Rs. My mu říkáme, že autobus stojí pouhé 4 Rs na osobu a odmítáme jeho nabídku také s tím, že nejsme američtí turisté (ty mají opravdu peněz dost a kazí ceny v Indii) . Nakonec skončí s cenou 5 Rs. za osobu a tak přijímáme a necháváme se odvést na aut.nádraží v Panji (měl tam stejně cestu, proto tak zlevnil a jenom nás zkoušel natáhnout...).Z Panji se vracíme do Calangute autobusem za 8 Rs. Pozdní oběd dáváme v našem hotelu. Po obědě se jdu s Honzou po "nekonečné" pláži podívat na Fort Aguada (tam a zpět přes 16 km).Co dělal Petr a Cíba si již nějak nepamatuji .. Až pozdě za tmy se vracíme do hotelu na společnou večeři.


Předcházející část našeho příběhu Zpět na úvodní stránku Pokračování našeho příběhu

Copyright © 2000 Pavel Světlik
All Rights Reserved.

NAVRCHOLU.cz